Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třinácté řadové album Ozzyho Osbournea (jaký význam v téhle souvislosti lze přikládat faktu, že poslední album jeho mateřských BLACK SABBATH se jmenovalo „13“, co myslíte?) vychází po dvou a půl létech od jeho předchůdce „Ordinary Man“, který už sám o sobě byl něčím, s čím už asi nikdo nepočítal. S ohledem na odstup od předcházející studiové nahrávky, s ohledem na Ozzyho osobnost samotnou, její pověst, jeho věk, jeho zdravotní stav a tak vůbec.
Album tedy skutečně vypadalo, jakože je to poslední Ozzyho sbohem a šáteček, a ještě ke všemu nijak zásadní a pamatováníhodné, když se na něm jeden z nejslavnějších birminghamských rodáků zřejmě až příliš svěřil do všemožných jiných rukou, jen ne těch vlastních. Ukázkově to korunovala účast producenta Andrewa Watta, který toho v metalových poměrech (do nichž se snad Ozzy stále počítá) mnoho neznamenal a troufám si říci, že stále ani neznamená.
Ale vida, neuplynula (v osbourneovském vidění světa) téměř žádná voda a letos čtyřiasedmdesátiletý umělec je tu znovu. Jako pacient číslo 9 z titulní skladby nového alba, zavřený v jakémsi ústavu pro duševně choré, kde se ho personál snaží navzdory jeho mínění přesvědčit, že je šílený. A tady se nabízí i jistá analogie – nebylo to především zpěvákovo okolí, ať už rodinné, umělecké, produkční či z vydávající společnosti, které se ho snažilo přesvědčit, že na to ještě stále má?
Protože je mi přinejmenším podivné, že Ozzy v uvedeném věku zpívá tak, jako na „Patient Number 9“. Do dalších spekulací se pouštět nehodlám, ale mám za to, že právě někde tady může začít hlodat červíček pochybností, kde že jsou kořeny tohoto alba a jaká má vlastně smysl.
Když jej totiž srovnám s již vzpomínaným „Ordinary Man“, nevidím mezi nimi nějaký zásadní rozdíl. Vlastně jde v podstatě o jakési „Ordinary Man 2.“, které se i s ohledem na to, že opakovaný vtip přestává být vtipem, jako pokračování moc nepovedlo. Znovu je totiž většinově nenápadné až unylé a o pořádném tahu na bránu si může nechat zdát jen v těch nejvlhčejších snech, jak bezpečně dokazuje třeba otravná rádiovka „One Of Those Days“ s ještě otravnějším „Hey, hey“ v refrénu. Jako kdyby se Madman (nebo jiní, co mu snad vedou vzpomínané ruce i hlasivky) snažil všem dokazovat, že je ještě stále v jeho silách nahrát zemité, ale zároveň hitové album, nicméně způsobem, který bohužel nikoho, koho by odpověď na tuhle teoretickou otázku opravdu zajímala, nemůže moc zaujmout.
Takže ano, je to nejspíš ten pravý Ozzy Osbourne (a mnozí hostující přátelé, samozřejmě), má tam zase pár slušnějších kousků, stejně jako minule (titulní věc je mezi nimi bezkonkurenčně nejsilnější, dále jistě nelze přehlédnout baladu „God Only Knows“ a dobře se pamatují i ty věci, kde zazní pořádný a pořádně nazvučený riff, jako iommiovská „No Escape From Now“, wyldeovská „Evil Shuffle“ nebo téměř na závěr „Dead And Gone“ s mrazivým problesknutím tvrdého riffu á la „No More Tears“, na který vlastně čekáte dlouhé minuty od začátku celého alba), dohromady to ale nevydá na nic víc, než na cédéčko, které si z úcty k legendě (no a nejspíš taky případně pod vlivem sběratelské posedlosti) koupíte maximálně tak za dva, tři roky, až bude k mání ve výrazné slevě. A to, nezlobte se na mě, od Ozzyho Osbournea zkrátka nechcete.
„Patient Number 9“ zní, jako kdyby se Ozzy Osbourne snažil všem dokazovat, že je ještě stále v jeho silách nahrát zemité, ale zároveň hitové album, ale už to tak bohužel není.
1. Patient Number 9
2. Immortal
3. Parasite
4. No Escape from Now
5. One of Those Days
6. A Thousand Shades
7. Mr. Darkness
8. Nothing Feels Right
9. Evil Shuffle
10. Degradation Rules
11. Dead and Gone
12. God Only Knows
13. Darkside Blues
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.